Yuanjiawaornis viriosus, nový raný pták z Číny

Evoluční historie ptáků zasahuje hluboko do druhohor a zahrnuje celou řadu skupin, které nezanechaly žádné žijící potomky. Tou zdaleka nejrozmanitější jsou enantiorniti (Enantiornithes), poprvé popsaní na základě fosilního materiálu z argentinské svrchní křídy v roce 1981. Jméno Enantiornithes, které pro tuto vývojovou větev zavedl paleontolog Cyril Walker, znamená doslova přeloženo „opační ptáci“ a odkazuje na charakteristickou stavbu ramenního pletence, která i po více než třiceti letech zůstává jedním z jejích nejlepších poznávacích znaků. Zatímco u žijících ptáků a jejich blízkých vymřelých příbuzných zapadá hrbolek na lopatce do jamky na krkavčí kosti, u enantiornitů totéž skloubení zajišťuje výstupek na krkavčí kosti a odpovídající prohlubeň na lopatce.

Sulcavis, blízký příbuzný jüanťiawaornise, podle Stephanie Abramowicz.

V současnosti známe více než 50 platných druhů enantiornitů, mezi kterými najdeme jak drobné opeřence nepřesahující tělesnými rozměry vrabce (Iberomesornis, Parvavis), tak i predátory s rozpětím křídel okolo 1,2 metru, přirovnávané k orlům nebo kondorům (Enantiornis). Enantiorniti obývali celou řadu prostředí a obsadili nejrůznější potravní i ekologické niky: nalezli bychom mezi nimi specializované šplhavce (Fortunguavis), brodivé (Lectavis) i zdatné plavce (Yungavolucris). Avisaurus a Soroavisaurus byli dravci podobní dromeosauridům nebo žijícím jestřábům, Longipteryx se svými dlouhými čelistmi a zakřivenými zuby pravděpodobně představoval specializovaného rybožravce a jantar nalezený mezi kostmi enantiornita Enantiophoenix svědčí o konzumaci stromové mízy. Široké škále potravních specializací odpovídala i značná morfologická různorodost: Longirostravis mohl pomocí svých dlouhých, útlých, na špičkách ozubených čelistí hledat v bahně bezobratlé po způsobu dnešních ústřičníků; Gobipteryx – mezi enantiornity jedinečný svým bezzubým zobákem – byl zřejmě semenožravý; a rýhování na zubních korunkách taxonu Sulcavis mohlo být vhodné k drcení kořisti s tvrdou vnější kostrou, jakou představoval např. hmyz nebo krabi.

Ačkoli byli enantiorniti popsáni ze všech kontinentů kromě Antarktidy, zhruba polovina jejich ohromující diverzity je známa ze skupiny Jehol v severovýchodní Číně. Právě z ní pochází i nový enantiornit, kterého nyní popisuje tým vedený Tung-Jü Chu’em z Šen-jangské pedagogické univerzity. Fosilní materiál taxonu Yuanjiawaornis viriosus, jak byl nový pták nazván (jméno znamená „silný pták z Jüan-ťia-wa“), byl nalezen v souvrství Ťiou-fo-tchang (stáří 120 milionů let) a sestává z poměrně kompletní kostry, která však postrádá lebku a část páteře. Volné záprstní kosti v kombinaci se srostlými křížovými obratli naznačují, že kostra patřila jedinci, který ještě nedosáhl plné dospělosti. I přesto je ale Yuanjiawaornis na poměry enantiornitů poměrně velký: z jeho raně křídových současníků ho co do tělesných rozměrů překonává pouze Pengornis, měřící v rozpětí křídel zhruba půl metru.

Několik anatomických znaků řadí jüanťiawaornise do blízkosti skupiny Bohaiornithidae, rozeznané teprve v loňském roce a zahrnující např. taxony Bohaiornis, Shenqiornis nebo Sulcavis. Podle Wangova týmu, který za popisem bohaiornitidů stál, mělo jít o relativně velké dravce, podobné v některých ohledech dnešním orlovcům (Pandion) a snad částečně specializované na lov ryb. Zde je na místě určitý skepticizmus, neboť příbuzenské vztahy mezi enantiornity zůstávají jednou z nejproblematičtějších oblastí evoluce raných ptáků. Ačkoli byla v rámci enantiornitů rozeznána řada možných podskupin (Avisauridae, Cathayornithidae, Euenantiornithes, Longipterygidae), jejich rozsah kolísá v takové míře, že často nemá smysl je používat. Dokonce i analýzy příbuzenských vztahů založené na drobných obměnách stejné základní sady dat podávají drasticky odlišné výsledky a jednotlivé větve výsledných evolučních stromů bývají obvykle velmi slabě podložené. Je tedy otázkou, zda bohaiornitidi nejsou jen další ze skupin, o kterých už po jejich počátečním popisu nikdy neuslyšíme. Zdá se však, že můžeme být opatrně optimističtí: kromě Wangova týmu totiž velmi podobné uskupení podpořil i nezávislý, zatím nepublikovaný rozbor příbuzenských vztahů od italského paleontologa Andrey Caua. Jak sama existence bohaiornitidů, tak i jejich příbuzenství s jüanťiawaornisem navrhovaná Chu’ovým týmem ale ještě budou muset být podrobeny dalšímu testování.

Jedním z nejzajímavějších znaků nového ptáka je tvar křížové kosti, která je uprostřed výrazně užší než na koncích. To je přesný opak stavu, který pozorujeme nejen u primitivních dlouhoocasých ptáků a jejich nejbližších příbuzných z řad neptačích dinosaurů, ale také u taxonů Apsaravis nebo Ichthyornis, kteří mají k moderním ptákům blíže než enantiorniti. Zajímavé je, že stejné zúžení v prostřední části vykazuje i křížová kost bohaiornitidů a dokonce i některých enantiornitů z pozdní křídy. Je proto možné, že tento anatomický rys charakterizuje skupinu Enantiornithes jako celek – šlo by pak o další znak, v němž jsou „opační ptáci“ opační.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

David Černý

Student biologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, účastník vykopávek v Polsku.

Napsat komentář