Stegosaurus byl rozeným zabijákem

Populární severoamerický tyreofor Stegosaurus patří k nejznámějším dinosaurům vůbec. Tato kráčející pevnost s výraznými hřbetními deskami je jedním z nejznámějších výjevů dinosauřího světa, kterou si dobře zapamatují již malé děti. Tohoto pozdně jurského býložravce v roce 1877 vědecky popsal paleontolog Othniel Charles Marsh (1831–1899), známý protagonista tzv. války o kosti. Stegosauři obývali západ dnešních Spojených států amerických a zřejmě i Portugalska v době před 155 až 150 miliony let. Tento nápadný ptakopánvý dinosaurus byl také součástí ekosystémů proslulého morrisonského souvrství (objevy pochází zejména z lokalit ve státech Colorado, kde je Stegosaurus od roku 1982 dokonce oficiálním „státním dinosaurem“, Wyoming a Utah). Dnes známe již kolem 80 exemplářů tohoto dinosaura. Stegosaurus byl zřejmě největším zástupcem celého kladu Stegosauridae, neboť dosahoval délky až 9 metrů a hmotnosti kolem 5 tun. Známý je také svojí relativně malou hlavou a drobným mozkem o hmotnosti kolem 80 gramů (což ale nutně neznamená, že šlo o extrémně tupé zvíře, jak byl tento fakt dříve často interpretován). Celkem sedmnáct desek na jeho hřbetě s délkou i šířkou až přes 60 centimetrů mělo dosud nejasnou úlohu (zřejmě zastávaly funkci signalizační a dorozumívací, naopak není jisté jejich uplatnění při termoregulaci). Známe také několik nedospělých jedinců s celkovou délkou od 1,5 metru až po 4,6 metru. Objeveny byly rovněž otisky stop dospělých i mladých exemplářů stegosaura. Hlavní ochranu tohoto býložravce před útoky predátorů představovaly čtyři bodce na konci ocasu, které sloužily jako výstražná a v případě potřeby i aktivní zbraň. Jejich délka se pohybovala v rozpětí 60 až 90 centimetrů a dnes se zdá, že byly umístěny spíše horizontálně, než vertikálně (čněly tedy z ocasu spíše do stran než do výšky). Vzhledem k tomu, že stegosauři se zřejmě nepohybovali rychlostí vyšší než asi 6-7 km/h (zhruba jako rychlá lidská chůze) je jisté, že se občas museli utkat v souboji s velkými teropody. Na podzim loňského roku byl zveřejněn důkaz velmi násilného setkání mezi stegosaurem a dravým dinosaurem alosaurem (Allosaurus). A jak ukázal tento nález starý asi 150 milionů let, se stegosaurem opravdu nebylo radno si zahrávat. V tomto ohledu se tedy nemýlí ani slavná scénka ve filmu Cesta do pravěku. Rozdíl je pouze v tom, že v reálném pravěkém světě zemřel útočící dravec.

Útok stegosaura v podání Luise V. Reye.

Vědecký výzkum, který byl prezentován na konferenci Geological Society of America, konající se od 19. do 22. října 2014 v kanadském Vancouveru, a pod kterým je podepsaný i kontroverzní paleontolog a jeden z nejznámějších protagonistů „dinosauří renesance“ Robert T. Bakker, přichází s velmi zajímavým svědectvím. Pokud je zmíněná fosílie dravého teropoda alosaura (Allosaurus fragilis) interpretována správně, pak se jedná o další důkaz o schopnostech aktivní obrany stegosaurů.  Zkamenělina dospělého jedince alosaura, stará kolem 150 milionů let, byla objevena v sedimentech svrchnojurského morrisonského souvrství v kraji Albany (stát Wyoming). Na první pohled zdeformovaná fosílie poukazuje na těžké zranění, které prodělal zmíněný dravý dinosaurus v oblasti typického rozšíření dolního konce stydké kosti. Po onom zranění se v těle dinosaura zřejmě rozšířila infekce, která dále zničila velký objem okolní kostní tkáně (asi o velikosti pomeranče) a pravděpodobně se rozšířila dál do měkkých tkání, střev a reprodukčních orgánů zvířete. Vzhledem k chybějícím známkám hojení kosti autoři výzkumu usuzují, že zranění se predátorovi stalo osudným. Nepříliš hezký konec života nejspíš souvisel s loveckými preferencemi alosaura – podle tvaru a velikosti zranění (otvor kónického tvaru) lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jej způsobil bodec na ocase stegosaura. Zranění fyzicky opravdu velmi dobře odpovídá stegosauřím bodcům, dokázal ale stegosaurus vyvinout potřebnou sílu švihem svého ocasu? Podle umístění deformace je zřejmé, že rána byla směřována zespodu do podbřišku útočícího dinosaura. To ale vyžadovalo, aby stegosaurus mírně natočil ocas a mohl tak namířit jinak do stran směřující bodce vertikálně. Kosterní anatomie ocasu stegosaurů ukazuje, že disponovali velmi silnými úpony pro ovládání ocasu při jeho bázi, které navíc pokračovaly až do blízkosti konce ocasu. Z tohoto faktu autoři vyvozují, že stegosaurus měl dostatečnou sílu a schopnost ovládat ocas natolik precizní, že dokázal způsobit zmíněné smrtelné zranění. Jak uvedl sám Robert Bakker: Ocasy stegosaurů byly stavěny pro třídimenzionální souboj. Američané znají filmového stegosaura z „klasických dob“ zejména jako protagonistu souboje z filmu Fantasia z roku 1940. I v tomto filmu nebohý tyreofor souboj prohraje a zemře. Jak ale ukazuje paleontologický výzkum, tohoto „zastřešeného ještěra“ (jak zní doslovný překlad jména Stegosaurus) nebylo radno podceňovat. Alosauři i ceratosauři by o tom nejspíš mohli vyprávět…

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Vladimír Socha

Publicista a popularizátor paleontologie. Absolvent Univerzity v Hradci Králové a externí doktorand Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Účastník vykopávek ve Spojených státech a Polsku. Autor několika populárně-naučných knih.

Napsat komentář