Erpetonyx arsenaultorum, nový raný amniot z Kanady

Výzkum původu a rané evoluce blanatých (amniotních) obratlovců je důležitou oblastí paleontologie, protože je přímo spjatý s přechodem obratlovců k plně suchozemskému způsobu života. Původ kladu Amniota je předpokládán na raný či střední pennsylvan (před přibližně 315 až 320 miliony let), kdy se od posledního společného předka všech blanatých oddělila větev vedoucí k moderním savcům (Synapsida) a větev vedoucí k želvám, lepidosaurům (šupinatým a hateriím), krokodýlům a ptákům (Sauropsida). Každý druh, jež je z hlediska času a příbuzenských vztahů blízký této významné události dějin života na Zemi, poskytuje nesmírně důležité informace.

Erpetonyx arsenaultorum (Foto: Proceedings of the Royal Society B).

Kanadsko-americký tým vědců vedený Seanem Modestem nyní popsal nového raného amniota z karbonských uloženin kanadského Ostrova prince Edwarda. Nový druh dostal jméno Erpetonyx arsenaultorum a je nejstarším známým představitelem kladu Parareptilia. Tato skupina představuje poměrně zajímavou evoluční větev, která se odštěpila nedlouho po vzniku blanatých a zahrnuje mj. mesosauridy, mileretidy či velmi charakteristické pareiasaury. S paraplazy, jak bychom mohli tuto skupinu nazývat v češtině, je tradičně spojován i populární, byť zatím pouze průměrně poznaný, druh Eunotosaurus africanus. Ten byl během první poloviny 20. století považován za blízkého příbuzného předků želv. Pozdější výzkumy však byly skeptičtější. Nejnovější studie založené na analýzách příbuzenských vztahů s využitím molekulárních dat napovídají, že želvy mají blízko ke krokodýlům a ptákům. Byť morfologie ne vždy s těmito závěry souhlasí a stává se, že želvy spojuje s paraplazy, je nutné poznamenat, že žádný prokazatelný paraplaz již dnes nežije, a tak není možné testovat tuto hypotézu s využitím molekulární dat těchto blanatých. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak moc se mění naše představy ohledně příbuzenských vztahů amniotních obratlovců, kdybychom z fosilního záznamu uměli získat také genetický materiál. Při současných možnostech ovšem umíme kombinovat anatomická i molekulární data, což by jistě také bylo vítaným přínosem při pátrání po původu těchto fascinujících zvířat.

Pravděpodobně nás tedy ještě čeká mnoho zajímavých studií, než budeme umět určit, se kterou z dnes žijících skupin blanatých obratlovců toho mají želvy společného nejvíce. Zajímavé je, že poslední výzkumy zahrnující zejména lebeční materiál eunotosaura, opět spojují tohoto permského obratlovce s původem želv.

Nyní však zpět k druhu Erpetonyx arsenaultorum. Jak už bylo zmíněno, tento malý paraplaz byl objeven na Ostrově prince Edwarda. Materiál pochází z vrstev souvrství Egmont Bay, jež spadají do stupně gzhel, a jsou tudíž přibližně 303,7 až 298,9 milionů let staré. Jelikož nálezy karbonských blanatých nejsou příliš časté, nezbývá než doufat, že nový objev nastartuje vlnu dalších důležitých nálezů amniotních obratlovců té doby.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Daniel Madzia

Geolog a paleontolog, doktorand Institutu paleobiologie Polské akademie věd. Účastník vykopávek ve Spojených státech, Rusku a Polsku. Autor popisu prvního českého neptačího teropoda.

2 Comments:

  1. Nejnovější studie založené na analýzách příbuzenských vztahů s využitím molekulárních dat pak napovídají, že želvy mají blíže k šupinatým či krokodýlům a ptákům než k paraplazům.

    Molekulární data pro želvy konzistentně odhalují sesterský vztah s archosaury. Lyson a spol. sice v zalinkované studii opravdu nahlásili, že mikroRNA svědčí o příbuzenství s hatériemi a šupinatými, ale v pozdější studii (Field et al. 2014) své závěry sami odvolali a ukázali, že byly založené na špatné identifikaci údajných “mikroRNA” (minimálně v jednom případě šlo o fragment kódující sekvence). Analýza důkladněji prověřených miRNAs už potom zase podpořila příbuzenství s ptáky a krokodýly.

    (Mimochodem, není možná úplně šťastné napsat, že podle molekul mají želvy blíže k té či oné skupině než k paraplazům, protože pozici paraplazů samozřejmě nejde molekulárními daty otestovat. Je klidně možné, že kdybychom provedli kombinovanou analýzu morfologických a molekulárních znaků, želvy by držely pohromadě s paraplazy, ale přetáhly by je s sebou do příbuzenstva archosaurů – jistě to ale nevíme, protože takovou analýzu, pokud vím, ještě nikdo neprovedl. Takže jestli se nějaký čtenář WP nudí, směle do toho…)

  2. Díky moc za připomínky, Davide! Tak to vypadá, když člověk píše články v přestávce mezi vyplňováním papírů. Publikaci Fielda a jeho kolegů znám a dokonce jsem o ni diskutoval s místními kolegy, ale evidentně to nemělo žádný vliv na to, abych si jejich výsledky taky v případě potřeby pamatoval. O tom, kam analýzy založené na molekulárních datech tradičně házejí želvy, samozřejmě vím. Nechť je to lekce, abych článkům do budoucna věnoval víc času! 🙂

    Pokud jde o druhou připomínku (tu v závorce), tak to je čistě moje nedůslednost. Článek jsem upravil. 😉

Napsat komentář